Úzkost svoji píseň pěje,

pod ní zmírající kráska

leží tam má dávná láska.

Leží tiše, nedýchá,

do tmavé jámy pospíchá.

Naše činy pohání ji vpřed,

jak smutný tento dnešní svět.

Nad vysokými kopci zrad

Bolest ční tam - coby hrad.

Na první pohled zřejmá lest, 

když nikdo šťastný ač všude lesk.

Nikomu spokojené žití,

nataženou rukou s zlatou nití.

Komu k štěstí stačí třpyt,

v duši své nenajde klid.

Nad dnešními dny jen mávnout dlaní,

moje city, bolest změň se v psaní!

Jak nonsensně ty verše zní,

když je píši s radostí.